Irán 6 - Bandar-e Abbas peklo na zem
Iran Persky zaliv KaratanJH
Brzo ráno vyrážím z Persepole… jen vyměnit peníze a dál, dolů na jih… láká mě to, jiná kultura, jiní lidé… Perský a Ománský záliv.
Vyměnit peníze - to vypadá na pořádný problém. Buď vůbec nemění, nebo jen 100 dolarové bankovky. To je malér, do Shirazu se mi fakt pořád ještě nechce… všechny banky jsem prošel a nic – doporučení Shiraz. To fakt NE! Zkouším to s Visa kartou, jsem skoro k smíchu.
Celou tu dobu se mnou chodí takový malý kluk, nadšenec do motorek. Je fajn. Pomáhá mi přemlouvat. Jeden bankéř nakonec ode mě dolary kupuje, bere si provizi 3 dolary ze sta, to beru. Klučík na chvíli zmizel a přinesl čaj a nějaké koláčky. Kupuju mu colu a vyrážím. Konečně, už je zase 10 hodin, to to chytím kolem poledne. Co se dá dělat, jdu na to, přece srabsky nezalezu do stínu.
Začátek je dobrý, ale každým kilometrem a každou hodinou to nabírá na síle. Myslel jsem si, že Aquba v Jordánsku byla maximum, nebyla… fakt nebyla…
V jedné zatáčce potkávám obrovský návěs 45 metrů, nemůžou dál ani zpátky jsou tu už čtyři dny. Vaří mi čaj, doplňují vodu, žertují o vařených vejcích. Našli si tu pár zapomenutých stromů kolem pramene a čekají na rozhodnutí.
Ještě je tu jeden, ten k nim nepatří, ale motá se tady… takový zrzek, už jsem je viděl, velice často jsou to ti od náboženský policie. Nevím proč, ale jsou to právě oni, koho baví buzerovat… (pak jsem se dozvěděl, že jsou to Afgánci – tihle divní zrzkové – a prý sem exportují móresy Talibanu).
Chce vidět pas, pak někomu volá, přijede mu posila. Začínají být drzí. Nakonec, ať s nimi jedu někam… ani nevím, jak se to jmenovalo… usmívám se, mají snahu mě popohánět. Malýho kluka, který se tu objevil a řekl mi hallo, dost slušně sjedou.
Ten zrzek sedne na tu íránskou 125 a ten druhý se staví se svým Peugeotem 206 za mě, něco jako konvoj. Tak jo, přidám plyn a mizím jim v kopcích…
To horko nepřestává… Blbec jsem si dneska vzal krátký rukávy, začíná mi přebíhat mráz po zádech… stavím, dneska to nedotáhnu, hledám místo na přespání, ale je to šílený, ta země je tak rozpálená, že to by se nedalo.
Další kilometry, už to trochu jde, stmívá se, nějaký hotelový komplex… vyjednávání o ceně ze 40 dolarů na 20, níž nejdou… OK.
Sprcha je ten nejlepší vynález, stahuju fotky, pojím svůj oblíbený sýr a spím, ani nevím jak.
Druhý den startuju brzo ráno. Ukecal jsem cenu, nedostal jsem snídani J Chci dojet co nejdál. Kolem druhé se to už zase nedá vydržet, vesnice jsou tak po 20 až 50 km, ale benzín ta po 150 až 200 km. Stavím, malý krámek se širokou zastíněnou verandou. Kupuju si vodu, ledovou hned vypiju, poleju si hlavu.
To, co přišlo, jsem ještě nezažil….žíly mi naběhnou jak Frištenskýmu… hlava se lehce točí, ale hlavně všechno, co jsem vypil, je ihned pryč v podobě potu, jsou to proudy potu, zalejvaj se mi oči, odevšad, ze mě leje a vevnitř je mi hrozná zima, začíná se mi točit hlava… ta studená voda byl blbý nápad, jdu si pro svojí, pěkně horkou. Popíjím a pomalu se srovnávám, pode mnou je louže, přestože bosé nohy neudržím na dlaždicích. Vypil jsem další dvě petlahve teplé vody… a vyrazil dál, je tu opravdu horko, a nejen to, ještě velký dusno, to ten Perský záliv.
Bandar-e Abbas jen projíždím, nedaří se mi najít nějakou cestu k moři. Nelíbí se mi to tu, jedu pryč, chci něco menšího. Vybírám si Minab. Po cestě ještě stavím ve stínu na napití a něco malýho – čajový sušenky.
Přisedne si ke mně chlapík, je z Pákistánu, pracuje tu na stavbě za pár korun. Všechno odmítá, jen sušenkám neodolá. Jíme je spolu pod stromem, hezká chvilka, loučení krátký, ale ty oči… je v nich smutek… ještě podobné uvidím, ale tyhle byly první.
Minab, jediný hotýlek, smlouvám o ceně, dohoda, chlapík něco zapíše, uklízím věci z motorky, něco táhnu na pokoj, něco nechávám v recepci.
Pak internetová kavárna, počítačoví nadšenci… legrace o ženách… líbí se jim můj fanklub a nabízejí mi tradiční perskou muziku, to beru.
Ráno kolem šesté teplota 38 a strašné dusno. Nechce, i chce, se mi ještě víc na jih. Přes den je tu skutečných 50 stupňů, to jsem zažil po cestě sem. Dám tomu šanci, potkávám ženy v červených maskách, ale jsou strašně plachý, jak zastavím, zmizí. Urazím asi 100 km, je fakt strašně a ta krajina je šílená, hrubá, horká, nepřátelská…
Jsem na vážkách, nechce se mi to vzdát… nemám fotku těch masek, nejsem na nejjižnějším místě… Kuh Mobarak, je vesnice, kde se rozhodnu to otočit zpátky na sever. Povedli se mi nějaké obrázky masek a už je zas fakt nesnesitelně, pro mě nesnesitelně, asi by to šlo, ale já to vzdal. Přijal jsem počítání, počkal jsem si na kolenou na tu desítku, abych si odpočinul a nabral nějaký síly…
podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
Jaroslav Homolka
Turkmenistán - divoká noc podle Borata
Tak po všech těch problémech jsem tady. Celnice proběhla v pořádku, jen namátková kontrola zavazadel - už moje polní kuchyně je přesvědčila, že nejsem drogový dealer. Jo zase naši fotbalisti mi pomohli....
Jaroslav Homolka
Írán - 40, 41, 42, 43 dny kdy prší a na mě to padá….
Nesnáším návraty, v ničem... nerad se vracím na stejná místa, nerad něco vracím do původního stavu... nerad něco oživuju, co už pominulo....
Jaroslav Homolka
Mashad - pas není, musím do Teheránu
Mashad, zase jedno veliký město se strašnou spoustou aut a lidí... tentokrát se napíchnu na zdejší cestovatele v naději, že tak snáz najdu camp. Poznají se snadno podle obrovských balíků na střeše. Tihle jsou z Bandar-e Abbasu... ten už znám.
Jaroslav Homolka
Chagchag - podnikání po Íránsku
Tak konečně z města venku. Dva dny údržby, práce na PC a zase pryč, hory, normální lidi... nemám fakt rád ty velký města, neony, čínský zboží, brambůrky... A zase hajzlík v hotelu...
Jaroslav Homolka
Írán 7 - Kavir-e lut
Jestli jsem něco nazval peklem, tak tohle musela být ďáblova sluj. Jsem v Kermanu - už druhý den - a to je na mě moc. Mám v plánu zase vyrazit. Kam jinam než do pouště, když je tak blízko. Pár tipů a rad od majitele hotelu. „Dangerous way“ není myšleno jako nebezpeční lidé na cestě, ale sama cesta je nebezpečná....
Jaroslav Homolka
Írán 5 - Shiraz - Persepolis
Padesát je vám jednou za život. Nějak to vypadá, že je to důležitý, nějak výjimečný. I pro mě se to stalo důležitým. Tahle cesta vlastně vznikla jako reakce na to „že už mi bude 50“.
Jaroslav Homolka
Írán 4 - Esvahan – předměstí – 50.narozeniny
Začínal jsem věřit, že se v tomhle městě neztratím. Ztratil jsem se, jako vždycky. A stejně jako vždycky se mě někdo ujal. Takovej malej urostlej chlapík. Odkud jsi? Czechoslovakia.... Ok Czech (cik).
Jaroslav Homolka
Írán 3 - Kermashan – Khorramabad - nebezpečná cesta
Je to tady jak na houpačce, jednou jsi nahoře, jednou dole. Nelíbí se mi jejich města, nejsem odvázaný z kachliček na zdi....z neonů....z čínskýho braku v obchodech...
Jaroslav Homolka
Írán 2 - Hamadan
Opium je tvrdá droga a islám ji tvrdě potlačuje, přesto mi překvapilo, kolik lidí tady kouří, nabízí a distribuuje drogy.
Jaroslav Homolka
Írán 1 – Khoy – pocit bezpečí
Írán, země, kterou neznám. Mám na ni rozporuplné reference. Co je lepšího než ji zažít, když to jen trochu jde. A nejsem jediný, koho to napadlo. Na celnici se potkávám s Kanaďanem, co se svým přítelem z Anglie projíždějí na motorce svět.
Jaroslav Homolka
Zakončení Sýrie – večeře v kurdské čtvrti
Mám to za sebou, Sýrie a Jordánsko - Eufrat šest kontrol, jestli světla nejsou kamery... Bylo to celý divný... Čím blíž Iráku, tím divnější pocit....
Jaroslav Homolka
Jordánsko 2 - Al Aquaba
To je zlej sen, někdo huláká z tlampače, ne není to sen, skrz plášť stanu vidím nějaký světla... Uvědomuju si pomalu, ale přeci, co bylo den předtím...
Jaroslav Homolka
Jordánsko
Je krásný ráno, pocity už dobrý, už jsem se našel a přišel tomu všemu na chuť. Je to tu jiný, ale dobrý.
Jaroslav Homolka
První dojmy ze Sýrie
Tak tohle bude hustý... Celník na mě řve, abych zmizel, výhružně mává rukama jako by zaháněl nějakýho toulavýho psa. To je to první, co si pamatuju ze Sýrie.
Jaroslav Homolka
Turecko 2
Silnice, o který většina motorkářů sní. Samá zatáčka, nahoru dolů, žádný provoz... a na to tady bacha... vždycky mi něco říkalo bacha...
Jaroslav Homolka
Turecko
Efes, Pilsner mi dostal. Bolest hlavy, nepořádek v pokoji, to je jen začátek. Tak zase všechno sbalím a vyrazím. Silně redukuji ochranné pomůcky, to teplo by mě zabilo dřív, než by mi zachránili. A zázrak, tajná schránka funguje. Konečně, klid, a když to nepůjde vyndat? Tak příští den to půjde, zvykám si.
Jaroslav Homolka
Srbsko a Bulharsko a Turecko za 24 hodin v sedle (2.část)
Bulharsko, pěkná silnice konečně žádná placka, zatáčky, skoro jsem je zapomněl. Další pumpa, tam bulharští kluci s ČZ z roku 64 obdivují BMW. Už se nevytahuju, spíš jim popisuju svoje začátky na JAWA 05, ČZ 175, JAWA 350, jsou fajn, o motorku se staraj a jedou stanovat na nějaký jezero.
Jaroslav Homolka
Srbsko a Bulharsko Turecko za 24 hodin v sedle (1.část)
Večer začal podle plánu, všechny bágly ven, všechno z báglů ven a jinak. Na pokoji je to jak v Hirošimě prvních okamžiků. Kašlu na to, dám sprchu, doutníka, ale co s tím?
Jaroslav Homolka
Maďarsko a Srbsko
Vyrazil jsem na skutečnou cestu až kolem poledne, nehledal jsem zubaře, ale sháněl duše. Duše do kol jako řešení kritických situací. Jasně, to jsem nedomyslel. Jako asi spoustu jinech věcí.
Jaroslav Homolka
První přejezd
Tak nakonec to bylo všechno jinak. Odjezd až kolem 18. hodiny. Ještě kluci z Touratechu, vyzvednout kanystr, poslední rady na cestu a hurá do Bratislavy, dál to dneska nepůjde. Prší dost slušně.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 22
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2954x