Srbsko a Bulharsko a Turecko za 24 hodin v sedle (2.část)

Bulharsko, pěkná silnice konečně žádná placka, zatáčky, skoro jsem je zapomněl. Další pumpa, tam bulharští kluci s ČZ z roku 64 obdivují BMW. Už se nevytahuju, spíš jim popisuju svoje začátky na JAWA 05, ČZ 175, JAWA 350, jsou fajn, o motorku se staraj a jedou stanovat na nějaký jezero.

západ slunce nad TureckemJH

A zase kilometry. Sofia, pumpa, placení v Eurech – to je chyba, ale slečna má nějaký speciální turistický kurz, plechovkový kafe za 100 Kč, to je dost….

Jdu ven, sednu na obrubník a koukám po motorce, a najednou…. Tak to mohl být průser, pojišťovací šroub předního kola je pryč. To je moje chyba, já si přezouval kola, není komu nadávat, ale co s tím… Šrouby jsem si nevzal.

První nápad rychlopásky, na nic, ale aspoň pro pocit. Blbost. Zastavuju u Mistra Shella a žádám o pomoc, skoro mi odstrčí s tím, že nerozumí. Je neděle večer. Prohlížím motorku, kde bych podobný šroub vyšetřil. Našel jsem ho. Jirko, ten krásnej šroub, co si mi přines na držáky kanystrů, teď drží moje přední kolo a bude muset vydržet až do konce.

Ještě jsem udělal pojistku ze stříbrný pásky, takový zvyk.

A další kilometry, další pumpy. Na jedný se potkávám už pokolikáté s divnou skupinkou, zdravíme se. On asi Turek, s ním nějaké tři dámy středního věku, ale fakt pěkný. Koučuje je statečně, ale občas se mu to vyškubne stejně, jako když jsem se jich ptal na cestu.

Jedna z nich - blondýna - uměla dobře, až moc dobře, anglicky a spustila….. Má to být 100 dní samoty, tohle mi je zkrátí během pár minut na polovinu, to ještě uslyším v Pamíru.

Pak jsem se dostal do nelehký situace, když se ptala, jestli ta motorka může být taky pro dva, mezitím to překládala i jemu. Pozoroval mě. Mám lhát, když mám pocit, že on jí tvrdil, že je jen pro jednoho? Nebo jí dát za pravdu? Pořád mele, ale k otázce se vrací.

Je pro jednoho. Trefa, bingo. ON měl pravdu. Usmívá se na mě, poplácává mi po ramenou, stydím se, že jsem lhal, ale chlapi - musíme držet pohromadě.

Rychle vyklidím pole, odjíždějí, všichni mávají, já dopisuju poznámky. A další kilometry, už je tma jak…

Dneska to vezmu durch, přes noc. Dám 24 hodin v sedle. Hranice do Turecka dobrý, jen musím mít správná razítko na dokumentu od majitele vozidla, což je moje firma, ale to on neví a ani ho to nezajímá. Razítko sedí a já dostávám jeho rozhodující razítko.

Odcházím, „jsu zase tak šťastný“, ale vidím tu hromadu věcí, co jsem musel vytahat z kufrů, abych se k tomu papíru dostal. Když jsem to z toho kufru lovil, tak jsem tam musel přeskládávat tu hotovost, kolem spousta lidí, celníků, fantazie zase jede…..

Jsou dvě našeho času v noci, co teď, jasný - jet dál. Vydržím to asi do čtyř, zima, únava, neudržím stojící motorku. Nepadá, ale málem. Balím to. Sedám si na obrubník, směrem k východu a dívám se, jak se rozednívá. Jsem grogy, je mi zima. Najednou se začne ozývat takový divný zvuk, zaposlouchám se, je to první Mezzuin, kterého slyším. Neumím posoudit kvalitu, ale líbí se mi to, má to atmosféru.

Víc nevím nic, probudil jsem se schoulený u toho obrubníku. Sluníčko už svítí naplno. Kolem provoz jak v poledne. Klíčky v motorce, všechno dostupný, focení, helma…. Všechno na svým místě, pumpař se usmívá, když si odskočím na první skutečně Turecký záchod.

Zase silnice, teď veselejší se sluníčkem, ale únava neustoupila. Mám dost. Už mi není dvacet. Přerušuju po každých dvaceti kilometrech, usnul bych na tom.

Pak jsem potkal rozpadlý klášter, vzrostlé stromy, přímo u moře, to nejde odolat. Sjedu tam, jen hodím bundu na zem a lehnu si na chvilku. Ta chvilka trvá 3 hodiny. Probral jsem se dobře metr od místa, kde jsem usnul.

Vedle rodinka něco baští, voní to. Dost dlouho jsem se pořádně nenajed. Usmívají se, když se zvedám ze země a nabízejí mi tu jejich dobrotu. A dobrota to je. Poděkuju a vyrážím dál.

Jsem na místě, trajekt ne. Ptám se „kdy“ a s pokrčenými rameny jsem odkázán na ceduli. Jdu na kafe, plánuju, kudy pojedu dál – do dneška to vlastně nevím, ale to je ono :o)

A trajekt najednou „frnk“, je pryč…. Tak další kafe a seřídit si hodinky na jejich čas. Chtěl jsem je úplně opustit, ale to už asi dneska nejde.

Ten druhý (trajekt) už se mi nevyškub. Dneska camp kousek od Troje…. Pivo EFES Pilsner… psaní těhle textů…

(Snad u toho vydržím. Rada do samoty je disciplína, prý se pak člověk sám sobě neztratí :o)

(fotografie z cesty prohlížejte na: http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD?authkey=Gv1sRgCL_Y9Kre-4zZKg&feat=directlink# )