Írán - 40, 41, 42, 43 dny kdy prší a na mě to padá….

Nesnáším návraty, v ničem… nerad se vracím na stejná místa, nerad něco vracím do původního stavu… nerad něco oživuju, co už pominulo….

stoparkaJH

S touhle náladou odjíždím z Teheránu, vlastně musím proflákat čtyři dny, protože je tu volný pátek a dva dny svátků - jeden svátek matek, druhý svátek otců. Beru to tedy k moři, jinudy než jsem sem přijel.

Přejezd hor je jeden nádherný obraz za druhým i přesto, že je poměrně hustý provoz v obou směrech... ale ta nálada v pozadí.... Začínám si uvědomovat, že je to 200 km lemovaných odpadky. Ti lidé rádi cestují, spí jen tak na koberci venku, ale jsou neskuteční bordeláři... všechno odhazují na zem... od vajgla po dětské pleny.

Začíná mrholit, příjemná změna. Za chvíli už leje jak z konve... ochladilo se, beru na sebe bundu, všechen ten prach se přeměnil ve strašně kluzký bláto. Málem jsem položil motorku, když jsem si chtěl vorazit... ta nálada v pozadí leze jako mrcha VÍC A VÍC DO POPŘEDÍ, TEN DÉŠŤ TOMU POMAHÁ.

Jsem z hor venku na pobřeží. Zataženo leje jak z konve. První camp... lidi v tom dešti sedí na svých kobercích. Všude mraky lidí... sedím pod stromem nedaleko campu, hulím už druhý cigáro... všechno mě to štve, měl jsem bejt jinde. Už toho mám dost. Staví nějaký chlápek na motorce.... „JDI PRYČ", řve to někde ve mně. Zahazuju cigáro. Nasedám a odjíždím.

Takhle jsem projel skoro celý pobřeží Kaspickýho moře. Od Chaloos po Babolsar... Všude stejný - prší, zataženo tak na týden. Všude strašně lidí. Představa kousku moře bez lidí v nedohlednu... o koupání nahatej večer ani nemluvě.

Babolsar, je skoro tma. Není kam jet. Do Mashadu potřebuju dva dny, mám čtyři. Padá to na mě... stavím a hledám camp... zase ty lidi, zase ty otázky.... Už NE.... Camp je chodník na hlavní třídě kousek od moře.

Beru, je mi to jedno. Stejně musím přespat. Vybaluju stan a je tu nějaká partička. Vede ji takovej fešáček, namachrovanej z posilky. Blbý kecy. Srandičky v perštině na můj účet. Děti mi ukazují, že ON umí karate.

Serou mi a to je slabý slovo. Když se opře o motorku a ta málem přepadne.... startuju. Nelíbí se mu to. Nastupuje nějaký chlápek, co mluví anglicky. Uklidňuje situaci. ON, že se ptá, jestli si může na motorku sednout a nechat vyfotit. Kdyby se zeptal rovnou a nelez na ni sám, nebyl by problém...

Zkoušíme svoje síly... souhlasím. Udělá si jako jediný z tý party fotku na motorce, pak ještě se mnou. Rozloučí se jako normální kluk a jsou pryč... nebo já jsem už tak nastartovanej??? Blbá nálada...

Ten, co mluví anglicky, je profesor z Teheránu... je tady s celou rodinou. Mluví a tlumočí ze šesti jazyků. Jeho sestra se chce se mnou vyfotit. Přináší mi darem kelímek oříšků... už jsem zase chvíli v klidu. Jdou se projít na pláž, jdu s nimi v motorkářských kalhotách, botách....

Ukazují  mi „ohradu pro koupající se ženy", je „milý nacionalista", tohle jsem zažil tenkrát v Rusku... vlastně oni vynalezli žárovku, podobně jako Obama tvrdil, že auto vynalezli amíci. Je to dobře strávená hodina.

Pak focení všech dětí v campu na motorce. To je skvělý, děti jsou skvělé. Takový prcek kolem dvou let mi dal pusu. Už je tady zas ta svinská nálada. Jára je doma a já si tady hraju s cizími dětmi... telefonát domů to nevyřeší.

Nemůžu spát, leje jak z konve.... V šest ráno mám sbaleno... jsem durch, všechno je durch... co budu ty dva dny dělat? Zkouším to zpátky na západ. Pak zase na východ. Nakonec to vzdávám a vyrážím směr Mashad.

Celý den prší. Zastavuju zase v tom prasečím campu. Jinudy to už tady nejde. Jsem jediný „ubytovaný". Policajt už má samopal, co kdyby. Zvou mi na večeři, spát do jejich ubikace. Odmítám, nechci nikoho vidět, nikoho slyšet.

Rychle se setmí a prasata jsou tady jak na objednávku. Chci si je vyfotit, ale baterka je zažene. Jediná fotka s odrazy světel v očích. Nechám si otevřený stan a poslouchám, jak se kolem rochní v bahně, odpadcích po Íránských turistech. Je mi smutno. Nebaví mi to tu.

Začínám si vymýšlet výmluvy. Motor přestal tahat. Ukazuje se olej na zadním čepu kola, to by mohlo odcházet ložisko nebo gufero... už jsem toho viděl dost, stejně mi nedaj´ to vízum do Turkmenistánu. Jedu tam zbytečně, to už bych byl v Turecku na cestě domů....

Ráno vstávám do deště..... balím, čaj, vlhký sušenky. Provoz jak blázen, prší.... Není kam se chovat, dát si cigáro.... Nechci tu už bejt.

To trvá až do pozdního odpoledne. Pak jako když utne. Vyleze sluníčko, začínám osychat. Zase dělám pár fotek „zelenýho Íránu". Kupuju si ochucené pistácie a mandle. Nevím, kde proflákám ještě ten jeden den. Nálada se nezlepšila....

Mashad Camp.... Za dolary mi nabízejí stavební buňku jen pro sebe. Jsem naštvanej. Nechci se separovat, chci být mezi těma lidma s trochou soukromí.... Nevím, co chci. Nakonec jsem za takovou boudou, u lidí i sám.... Strašlivej rachot startujících letadel . Usínám. Melu se celou noc.

Ráno šestá budíček a rychle na záchod. Stejně jsem až desátej v řadě. Tohle mi tu dává... v tom campu je nejmíň deset tisíc lidí, ale 5 šlapek je fakt málo. A v parku stany všude.... Zkouším se ovládnout. Řval bych. Chce se mi pryč.

Zvládl jsem to, dokonce jsem to zvládl komplet, když mi stojí další chlapi za dveřmi v trojstupu. Dám se hned do revize motorky, vyměním zadní brzdový destičky za asistence a perských rad asi deseti chlápků.... Dofouknu kola. Vyperu, sedím na bobku s ženskými u koryta a peru. Nevadí mi to... jako by se něco zlomilo.

Přijel Japonec na kole... James Kira.... Jede z Číny, Vietnamu, Afgánistánu, teď prý do Teheránu.... Dáme si čaj, nabízím mu sladký chleba z mých zásob.... Někam zmizel s malými kluky na kolech. Snad to zítra vyjde. A budu už moc odjet. Írán už je teď pro mě něco jako vězení.

podívejte se na fotografie na:

http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#

http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#